První vzpomínka, aneb součást celého mého života

11. září 2011 v 21:18 | babley |  Mozek
Když se moje malá sestřička narodila, byly mi dva roky a devět měsíců. Pamatuji si, jak stojím nad její postýlkou, a pamatuji si i ten pocit žárlivosti, že už nebudu pro mamku a taťku "ta jediná". Pamatuji si také, jak mi to maminka moc hezky vysvětlila, že teď budu velká starší sestřička, že budu tu malou chránit, že si budu mít s kým hrát..

Teď je mi dvacet, a všechno je úplně jinak. Obě jsme toho spolu nespočet prožily, ale už si nevzpomínám na ten moment, kdy jsme přestaly svoje životy sdílet. Nevím, jestli je to moje chyba, jestli za to může ona, nebo puberta.. Čím dál, tím častěji - a trvá to už několik let - mám pocit, že jsem v oné "ochranitelské roli starší sestry" zklamala, že pořád dělám spoustu chyb a Lizí si mně přestala vážit, přestala se mi svěřovat..

Ale je i ona bez chyby?? Vždyť já ji beru takovou, jaká je, nechci po ní nic, co by bylo mimo její možnosti, nechci po ní nic, co by ona nemohla chtít po mně, a přitom mi přijde, že ona po mně požaduje něco, co prostě není v mých silách udělat, změnit. Jsem prostě taková, jaká jsem, a nikdy se nezměním (alespoň v těch základních povahových rysech), a to ona zřejmě nechápe nebo nechce respektovat..

Hmm.. no, trochu jsem si tu musela vylejt srdíčko, zase jsme se pohádaly, třásly se mi ruce a brečela jsem, tak mi tohle téma týdne přišlo jako dobrý důvod, abych to ze sebe dostala. Možná (i když o tom silně pochybuji) si to přečte, a pochopí, že ani ona není dokonalá, a přesto ji mám ráda, a nevyčítám jí její vlastní podstatu. Jen to, že se občas na věci dívá zaslepeně, že svůj názor považuje za jediný správný, a že si někdy - poslední dobou vážně často - nevidí do pusy a neuvědomuje si, kolik škody mohou slova napáchat. A přála bych si, aby pochopila, jak mě bolí, že pro ni nejsem dost dobrá, jak mě trápí, že jí jako sestra nestojím za to, aby se mi svěřila s těmi životně důležitými i s banálními událostmi, které ji ovlivňují. (Vážně mě nezajímá, kolik salt metal nějakej cyklista na závodech v Norimber

Ano, dělám chyby, ale ty dělá každý, a vážně se snažím jí přát lásku a vztah, zastávat se jí u rodičů, podporovat ji v nápadech.. ale nemůžu za to, že jsem někde ztratila srdce, které krvácelo, a že se od té doby nějak nemůžu vzpamatovat, najít se, a že se potácím mezi depkama a světlejšími záblesky okamžiků štěstí, ale nohy se mi stále občas třesou nejistotou a strachem.. a tím, že se ona, moje "malá" sestřička, chová tak, jak se chová, ani nemám sílu, ani chuť, jí to nějak vysvětlovat..

...díky, blogu, že existuješ, a že jsem díky tobě dostala prostor se vypsat...

Dobrou noc, babley
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 7. prosince 2011 v 20:10 | Reagovat

To je šíleně smutný. Ale moc hezky napsaný, přesně jak to cítíš :) Ona to pochopí, možná ne teď ale snad brzy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama