Oprávněně! - část 3.

13. července 2010 v 11:57 |  Horor pro Andreicu
černá kočka

Zdravím :) tak tady máte další, předposlední část Hororu. Doufám, že se bude líbit ;)

Otřásla jsem se zimou a zároveň jsem se tím pohybem pokusila zaplašit ne zrovna příjemné představy. Před očima se mi míhaly obličeje známých lidí, které se měnily ve znetvořené masky, jejich smích se odrážel od kamenných stěn, po kterých stékala voda tvořící na zmrzlé půdě krvavou louži.. Dost, stačilo by! Jde se domů, zítra vstávám brzo do školy..


20. března, sobota

Páni, konečně sobota. Ani nevím proč, ale nemohla jsem se dnešního dne dočkat. Asi za to může i moje kamarádka Míla, každý večer mě totiž otravovala fantasmagorickými představami týkajícími se té Stezky odvahy, na kterou se společně chystáme. Tudíž si jdu umýt své zrzavé  vlasy, abych je stihla včas vyžehlit. Také musím vybrat ze skříně vhodnou mikinu, kdyby měli náhodou nějací hezcí kluci stejně uhozený nápad vypravit se na hrad Štarpejn. A za tři hodiny už by měla Míla stát před dveřmi

***

"Tý-dá, tý-dá," rozllehl se domem zvuk zvonku. Obula jsem si černé zimní boty, přes ruku hodila bundu a vyšla vstříct Míle. Celou cestu jsme strávily popisováním ideálního imaginárního partnera, a tak nás překvapila dívka v princeznovských šatech s milým úsměvem a s letáčky v ruce.

"Dobrý den, vítám vás jménem Městské knihovny, Muzea a divadelní skupiny AtheMyst na stezce odvahy. Tady si vezměte každá jeden letáček, na který budete cestou značenou šipkami lepit samolepky. Na každém stanovišti můžete dostat i více samolepek, podle toho, kolik splníte úkolů. Přeji vám hezký den."

Zůstaly jsme na onu princeznu koukat pár vteřin s otevřenými ústy, než nám docvaklo, kam jsme to coby sedmnáctileté puberťačky vlezly. Následující výbuch smícnu jsme nemohly dlouho utišit.

Nakonec jsme si u plnění stupidně dětských úkolů užily i trochu srandy, rozbily jsme si kokosy při skákání v pytlých a málem jsme ustřelily hlavu klaunovi u střílení vzduchovkou na terč. Taky jsme se celé zlily při nošení lžic s vodou, zamotaly do provazů na opičí dráze, a když jsme obtiskávaly rty namalované růžovou rtěnkou na papír a otisky porovnávaly s těmi ostatními dětskými, většina maminek nás hlasitě drbala. No co, tak se dvě slečny vrátily do dětských let.

Akorát jsme si na ohni dopékaly buřty, když přišel čert s klaunem a s paní Vašíčkovou z knihovny přestrojenou za zlou královnu ze Sněhurky, ovšem s pár kily navíc.

"Vážení a milí účastníci dnešní Stezky odvahy," začala paní Vašíčková. "Velmi jste mě potěšili hojnou účastí. S radostí jsme pro vás celou akci připravovali, největší odměnou jsou pro nás právě rozzářené dětské tváře a spokojené úsměvy." Zastavila se pohledem na mně a na Míle. Obrátily jsme oči v sloup a další slova zlé královny se nesla vzduchem s příchutí pohrdání.  Alespoň nám to tak přišlo.

Během chvilky se setmělo, dvě bledé víly rozsvítily barevné lampiony, na nebi se začaly objevovat hvězdy. Ochladilo se, matky oblékaly svým ratolestem bundy a čepice, od úst nám stoupal teplý vzduch. Tatínkům se v rukách rozmnožily grogy z přistavěného stánku.

Všichni byli plni očekávání. Začaly mi drkotat zuby a vnitřně jsem se chvěla. Míla mě chytla za ruku a pošeptala mi: "Cítíš to? To napětí? A děti mají strach.. Už se těším!"

Přenesla na mě své nadšení. Zároveň jsem si uvědomila, že s tím dětským strachem má pravdu. V žaludku se mi usadil nepříjemný pocit, jakési podezření.. Ne hlavně si teď nesmím začít připouštět hrůzostrašné myšlenky. I když.. mám vlastně ráda ten strach, to mrazení v zádech a čekání, až se něco stane. Jo, ale když se koukám na horory, ne když jsem v noci venku a chystám se jít do stovky let starýho sklepa.

Vydali jsme se na cestu ke zřícenině. Stezka byla osvětlena lampiony. Dětské mumlání doplňovalo tichý šepot stromů, v lese kolem praskaly větvičky. Noční život se probouzel.

"Dee?" ozvala se Míla, "mám husí kůži, za chvíli už tam budeme."

Měla pravdu. Najednou se před námi tyčily polorozpadlé zdi, lampiony vystřídaly zapálené pochodně. Nedaleko zahoukala sova, vzápětí se ozval pláč několika malých dětí. Čert s klaunem kolem sebe shromažďovali ty, kteří půjdou do sklepení. K těm jsme se s Mílou přidaly. Dohromady nás bylo třináct - já, Míla, tři tatínkové, tři maminky a pět dětí. Plus čert, klaun, paní Vašíčková a ty dvě víly.

Prošli jsme bývalou hradní bránou, došli jsme doprostřed nádvoří, přímo ke staré studni. Na čísi dotaz, zda polezeme dolů, odpověděl klaun širokým úsměvem a názorně nám předvedl, jak překonat okraj a prvních pár schůdků. Pak ho pohltila tma. Jedni rodiče s malým chlapečkem se otočili a odešli. Míla na mě vrhla tázavý pohled, já na ni jen kývla. Kvůli tomuhle tu přeci dnes jsme. A tak jsme jeden po druhém mizeli v hluboké černé díře.




Pokračování ve čtvrtek ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama