Oprávněně! - část 2.

4. června 2010 v 18:32 |  Horor pro Andreicu
černá kočka

Tak, konečně jsem začala psát a tady máte druhou část hororu ;) Hezké čtení :)

Kopala jsem nohama, mávala pažemi, led kolem mě byl pokapán krví z mých rukou. Zachvátila mě panika, konečně jsem se dokázala rozběhnout. Běžela jsem jako o život z té divné uličky, na zádech mi skákal batoh, píchalo mě v boku a v plicích mě pálil ledový vzduch. Ještě, že už jsem vyběhla do další ulice. Trochu jsem zpomalila, ale běžela jsem dál. Skoro jsem neviděla, oči jsem totiž měla plné slz.


Pak jsem do někoho vrazila. "Já - já se vám omlouvám, pa - pardon," začala jsem koktat.

"To je v pořádku, slečno. Nestalo se vám nic? Ach, vy krvácíte!" Mužův hlas zněl šokovaně. "Mohu vám nějak pomoci?"

"Ach," vydechla jsem, "to je dobré, bydlím už tady, kousek odsud," poděkovala jsem. To poslední, co teď potřebuju jsou rádoby dobře myšlené dotazy a rady cizího staříka.

Hřbetem ruky jsem si z tváře otřela slzy. Alespoň jsem si myslela, že si je otírám. Místo toho jsem si rozmydlila po obličeji krev z poškrábaných rukou. Pán se na mě vyděšeně podíval a rychle odcházel.

Nějak jsem se dostala před vchodové dveře našeho malého rodinného domku, při odemykání jsem opatlala batoh i dveře krví. Budu to muset umýt než se mamka vrátí z jógy. V koupelně jsem ze sebe sundala špinavé oblečení, kysličníkem jsem si vydezinfikovala ranky na rukou, pak jsem umyla dveře a šla udělat k večeři palačinky. Stres už se po strašném zážitku jaksi nedostavil.

15. března, ponděli, o 10 dní později

Seděla jsem v autobuse a zírala ven z okna. Stromům v dálce ležela u nohou mlha, šedivé mraky se na jihozápadě protrhávaly a vznikající mezerou se draly ven sluneční paprsky. Také sníh už v údolí slezl, bílé zůstaly vrcholky nižších kopců a celé svahy jejich vyšších bratrů.

V melancholické náladě jsem vystoupila a vydala jsem se k Míle, mojí kamarádce ze základky. Míla je strašně praštěná osůbka s dlouhými černými vlasy, štíhlá, vysoká, a řekněme, že i v jistém směru "placatá". Vždycky, když s ní nakupuju podprsenky, se cítím líp se svýma košíčkama velikosti 70B oproti jejím nulkám. A nepřipadám si zlomyslně, ona to totiž bere s humorem a opravdu netrpí mindrákama. Miluje totiž sport a endorfiny jí v krvi kolují nepřetržitě.

Uvelebily jsme se u ní na posteli a už nám pusy jely. Stihly jsme spořádat pytlík brambůrků a půlku studentské pečetě, když vtom přišla Mílina mamča: "Děvčata, neruším?"

Dvojité zavrtění hlavou jí bylo dostatečnou odpovědí, a tak pokračovala: "Přinesla jsem vám zajímavý leták, v knihovně ho rozdávala paní Vašíčková. Myslela jsem, že by se vám ten výlet mohl líbit." Usmála se a odešla.

Na letáku stálo:

"V sobotu 20. března v 17:00 pořádá Městská knihovna ve spolupráci s Muzeem a divadelní skupinou AtheMyst stezku odvahy plnou překvapení a zakončenou prohlídkou starého sklepení zříceniny hradu Štarpejn. Srdečně zveme děti, mládež i dospělé."

Člověku by se mohlo zdát zvláštní, že se sedmnáctileté slečny zajímají o dětinské blbosti jako jsou strašidelné stezky, ale nám s Mílou opravdu netrvalo dlouho rozhodnout se, že bychom na téhle akci neměly chybět. Další hodinu jsme debatovaly nad tím, co všechno si asi organizátoři připraví. Také jsme si zavzpomínaly na dobrodružství, která jsme spolu prožily jako malé holky na táborech. Rozloučily jsme se a mě po cestě domů napadaly trochu absurdnější scénáře sobotního odpoledne a večera.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 6. června 2010 v 18:05 | Reagovat

Pane jo :)...Jak to asi bude dál? :)...moooc se mi to líbí <3

2 Abigail Abigail | Web | 22. června 2010 v 9:30 | Reagovat

Těším se na pokračování x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama