Oprávněně! - část 1.

9. března 2010 v 21:30 |  Horor pro Andreicu

Když vznikala Pohádka, zeptala se mě Andreica, jestli pro ní napíšu horor. Tak je tady jeho první část ;) Doufám, že se Vám bude líbit, je to totiž můj první hororový příběh a nemam ponětí, jestli něco takového umim psát :D Už se těším na Vaše komentáře ;)
Už od 23. prosince mám strach. Začalo to tím, že jsem si ve 23:55 zapla televizi a koukala na Ukradené Vánoce Tima Burtona. Už dřív jsem viděla Burtonovu Mrtvou nevěstu, a tak jsem se těšila. Jistě, že se mi ta pohádka líbila, měla jsem z ní tak mrazivě hezký pocit. Když jsem si pak lehla do postele, nemohla jsem spát. Samozřejmě, že né kvůli tomu, že je Štědrý den, z toho už jsem vyrostla. Prostě jsem se bála.

Bála jsem se zavřít oči, neustále jsem přejížděla očima po svém pokoji. Dveře, okno, stůl, police s knihami, prádelník, na něm terárko s křečkem, kulatý chlupatý kobereček uprostřed, malý stolek se zrcadlem, zeď s několika zarámovanými puzzlovými obrazy, plakát Johnyho Deppa, dveře. Tam a zpět jsem jezdila očima, dokud se mi nezačala motat hlava. Do spánku mě uvrhly až tóny písniček od Enyi.

Od prosince se na mých hip hopových cédéčkách začala objevovat vrstva prachu, začala jsem poslouchat Enyu. V knihovničce zmizely přeslazené dívčí romány, jejich místo nahradily knihy o upírech, vlkodlacích, čarodějnicích a všelijakých záhadách. Taky jsem začala koukat na horory. Napřed jsem se dívala přes prsty nebo vykukovala zpoza polštáře. Pak jsem si jen kousala nehty a nedočkavě číhala na to napětí a strach.

Jistě, že nejsem normální. První dva měsíce jsem myslela, že se z toho zblázním! Chovala jsem se ostražitě, v každém viděla zlo a před spaním jsem koukala pod postel. V duchu jsem si nadávala, jak jsem naivní. S prvním únorovým úplňkem jsem ten strach však začala respektovat. A dobře jsem udělala. Taky jsem začala věřit, že se něco může stát, že se divné věci nemohou dít jen ve městečku Forks ve státě Washingtot nebo v Londýně v roce 1888.

30. února, dva dny po úplňku, zemřel můj křeček Leo. Nebylo by na tom nic divného, křečci přeci normálně umírají. Až na to, že stěny Leova terárka byly postříkány krví a piliny jí nasákle. Hnus, málem jsem se pozvracela. Už nikdy nechci ve svém pokoji živé zvíře!

Jo, pardon, zapomněla jsem se představit. Jmenuji se Jasminda. Dost pošahaný jméno, takže se nemůžete divit, že jsem před pěti lety všchny přinutila, aby mi říkali Dee. Ani Minda se mi totiž nelíbí, moji rodiče se prostě dost sekli. Takže: "Ahoj, já jsem Dee." Hm, a je mi 17, nejlepší věk, pochvalují si moji vrstevníci. Mě teda zas tak úžasný nepřijde, nemůžu se dočkat 2. dubna, až budu dospělá. Jinak nejsem moc zajímavá, až na mé zrzavé vlasy střižené do podkovy. Taky mám vystouplé lícní kosti, špičatou bradu a pihovatý nos. A velké modré oči, které jsou občas zbarvené do zelena. Měřím asi 163 centimetrů a jsem štíhlá. Až na ten zadek! Trička si kupuju XS, S, ale džíny, bože, nesnášim jejich nakupování a velikost 38/40! Tak, stačilo by.

Dnes je 5. března, pátek. V knihovně jsem si půjčila Jinou rasu od Jenny Nowak. Knihovnice, paní Vašíčková, na mě poslední dobou kouká nějak podezřívavě. Tentokrát mě vlivem toho pohledu přeběhl mráz po zádech. Když sjem odcházela, periferně jsem zahlédla, jak bere do ruky telefon a zuřivě vyťukává smsku.

Slunce už se schovalo za obzor, ve světle pouličních lamp se třpytily zmrzlé plochy aut, skel, louží. Pod nohama mi křupal drobný štěrk, kterým byly namrzlé chodníky posypány. Vešla jsem do uličky vedoucí z levého rohu náměstí na ulici kolmou k té naší.

Tuhle uličku tvořily staré kamenné domy a byla úzká asi metr třicet a dlouhá asi 450 metrů. Chodím jí ráda, vždycky mě tak nervózně šimrá v žaludku. Ta ulička totiž není osvícená, hi. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. V ledovém vzduchu se chvilku vznášel ten můj teplý, vydechnutý obláček, který se vzápětí rozplynul. Přimhouřila jsem oči a upřela zrak na světlý bod na konci. Pak se tam mihl stín. Nebo se mi to zdálo? Ne, mihl se tam podruhé! Naskočila mi husí kůže, skousla jsem spodní ret a zastavila jsem se.

Chvilku jsem zírala na světlé místo na konci uličky. Několik vteřin se nic nedělo, všude bylo dusné, tíživé ticho. Pak se ozval ze střechy strašný hluk, jako by se sunuly tašky, ale střecha na těhle domech byla stará, došková. A ten hluk doprovázelo vřeštění a prskání koček. Pak začal ze střechy padat led. Musela jsem si schovat obličej do dlaní, nemohla jsem utéct, nohy mi vypověděly službu. Na hlavu mi dopadlo něco měkkého, vzápětí se mi do rukou zasekly ostré kočičí drápky. Ječela jsem, házela sebou, panebože, ať to skončí!

Poznámky:
*ve Forks se odehrává děj ságy Stmívání od Stephanie Meyerové
*v roce 1888 začal v Londýně vraždit Jack Rozparovač
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 9. března 2010 v 21:38 | Reagovat

Jůůůů, díky moc :)...ZAjímavě nám to začíná :)...No už se těším na pokráčko :)

2 Avis Avis | Web | 14. března 2010 v 19:02 | Reagovat

Hezké.. Já jsem nezkoušela psát horor. Poslední dobou ani nemám nápady o čem psát co se týče povídek... ;)

Takže moc hezky napsané. :D Už se těším na pokračování... :D

3 Abigail Abigail | Web | 22. června 2010 v 9:26 | Reagovat

Páni xD Přijemné šimrání v žaludku a brnění bříšek prstů ;) Napínavý :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama