Konec pohádky o Verunce, Matějovi a kouzlu lásky

7. března 2010 v 20:45 |  Povídky

Konečně jsem dokončila Pohádku :) Vím, měla být už minulou neděli, a moc se omlouvám za zpoždění, ale nestíhám. Ve škole se toho na nás valí, nevím, co dřív... :/

Přeji pěkné počtení ;)

Matěj svíral Verunčinu studenou ručku v té své horké, široké pekařské dlani. Nemohl tomu uvěřit. Jak jen mohl Verunku na chvilku pustit z očí? Jak jen mohl dopustit, aby jí ti vyplašení koně ublížili? Kdyby byl s ní, kdyby nešel koupit ten hloupý cukrkandl, kdyby... Mohl tomu zabránit a Verunka teď nemusela ležet bledá, jako bez života, v posteli. Co když umře? Ale ne! Na tohle nesmím myslet, ona se přeci uzdraví!

A pak se Matěj začal modlit. Prosil Pána boha, aby ji uzdravil, aby jí nebral ten její mladý a svěží život, tu energii a chuť doživota.

Po desítkách nekonečně dlouhých minut vrzly dveře a do místnosti vstoupila Verunčina babička. Tvář měla ztrhanou, v očích se jí zračila starost o milovanou vnučku. Sedla si k ní na postel a pohlédla jí do tváře. Pak se otočila na Matěje a zkoumavě si ho prohlížela. Nakonec vstala se slovy: "Pomohou jí bylinky, ano, měly by jí pomoci. A také nechám poslat pro babku mastičkářku."

Pak jako by čas zahalila mlha. Dny plynuly ve stejném stereotypu. U Verunčina lůžka se střídala babka mastičkářka s babičkou a s Verunčinými rodiči. Matěj u něho sedával poté, co si odpracoval to své v pekárně, seděl u ní celé noci.

Cukrkandl, který Verunce v onen nešťastný den koupil, už byl ztvrdlý, stále ho však Matěj nosil v kapse. "Přeci jí ho jednou dám, přeci už se musí probudit, přeci nebude takhle ležet už napořád..." Matějovy myšlenky se točily jen kolem Verunky. Ach, jak si přál, aby se uzravila. Už mu na ničem nezáleželo, všechnu práci dělal mechanicky a netěšila ho. Oči mu zastřel smutek, mysl se topila ve vzpomínkách a ve výčitkách, upínal se jen k tomu jednomu přáni. K přání, aby se jeho Verunka uzdravila.

"Matěji," oslovila ho potichu babička, "vstávej, už je ráno. Vždyť musíš do pekárny. No tak, Matěji!" Takhle už to dál nejde, pomyslela si babička. Vždyť to toho kluka zničí, vždyť je ještě nešťastnější, než co si pamatuje.

Matěj rozespale otevřel oči, zamrkal a zaostřil na babiččinu tvář. Pak pustil Verunčinu ruku; pokaždé mu ležela v dlani tak mrtvě. Vstal, s vděkem přijal hrnek ještě teplého mléka a vydal se na cestu do pekárny.

Jak tak tvořil z těsta kulaté houstičky, všiml si, že mu ruce samy od sebe vymodelovaly srdce. Mistr pekař se na něj překvapeně podíval, pak mu přisunul hrnek s čokoládou. Matějovi přeběhl po tváři lehký úsměv.

"Tak už běž," pobídl mistr Matěje a podával mu upečené srdce polité čokoládou a ozdobené cukrovou polevou.

"Děkuji, já si to odpracuji, mistře," pípl Matěj.

"Ale běž, to máš za odměnu." A to už Matěj spěchal známou cestou k Potůčkovým.

Vstoupil k Verunce do ložnice, pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. Zdá se mu to, nebo má růžové tváře? "Verunko?"

Nic. Semínko naděje v Matějovi zase hned shořelo. Přisedl si k posteli, vzal Verunku za ruku a srdce, které jí upekl, položil na stolek.

Pak se Verunčiny řasy zachvěly. Jednou, podruhé, pak otevřela oči. A hned je zase zavřela, jak ji světlo oslepilo. Dodala si odvahu a znovu je otevřela, tentokrát už pomaleji, s rozmyslem. Nejprve si nemohla vzpomenout, co se to děje, kde vůbec je? Pak se jí matně začaly vybavovat nějaké zmatené obrazy a hlasy. Nakonec si uvědomila, že ji někdo drží za ruku. Pomalu se otočila a spatřila dvě velké, překvapením rozšířené oči. Vždyť to je Matěj! Síla poznání ji pohltila, rozehřála, na bleďounké tváři vykouzlila úsměv.

"Ach Verunko!" vykřikl Matěj. "Verunko moje milovaná, ty ses probudila, ty žiješ! Děkuji, děkuji ti, už jsem ani nedoufal, víš? Tak moc sem se o tebe bál..." Matějovi se zlomil hlas. Štěstím už nemohl mluvit, stěží dýchal, srdce mu divoce tlouklou, jakoby chělo samou radostí vyskočit.

Pak se do místnosti nahrnula babička s rodiči, a to bylo radosti, objímání a slz! Jeden mluvil přes druhého, navzájem se objímali a utěšovali.

A byly oslavy, každý přišel Verunku pozdravit a popřát jí mnoho zdraví.

A bylo léto, a všichni byli šťastní.

A pak byla svatba. Verunka si vzala Matěje a věrně se milovali, dokud... vlastně se nikdy nepřestali milovat, vždycky už tu byli jeden pro druhého, měli hezkou chaloupku, krásné děti, kterým babička, tedy už prababička, vyprávěla pohádku o tom, jak jednu krásnou dívku zachránila láska.

-------------------------------------------- konec ----------------------------------------------------------------
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 7. března 2010 v 21:39 | Reagovat

Jéééé to je pěkný, tak já jdu spát...taková krásná pohádka na dobrou noc <3

2 Avis Avis | Web | 7. března 2010 v 21:58 | Reagovat

[1]: Tak já jdu taky spát.. :D Ale vážně se Ti to povedlo. Já jsem zkoušela psát pohádku a moc mi to nešlo, takže klubouk, vlasy a hlavu dolů :D

3 Abigail Abigail | Web | 8. března 2010 v 22:01 | Reagovat

Úžasný, moc se mi tvoje pohádka líbila... a jsem ráda, že skončila "pohádkovsky" ;)

4 babley babley | Web | 9. března 2010 v 17:25 | Reagovat

Děkuju :) jsem ráda, že se vám líbila :) třeba stvořim ještě nějakoku, když mě políbí múza..

5 Verunka Verunka | E-mail | 12. dubna 2010 v 10:07 | Reagovat

Bylo to napínavý!! Moc děkuju :) oblíbila jsem si Tvou pohádku:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama