Pohádka pro nevděčnou Lenč, aneb Verunka, Matěj a kouzlo lásky

18. února 2010 v 19:36 |  Povídky

Moje drahá Lenč mě při psaní si na icq požádala o "pojádku", tak jsem naladila mozek na tu správnou náladu a začala psát. Jenže po odeslání začátku příběhu mi bylo oznámeno, že je to hezký, ale že jde do postele, číst JOY a spát.. :D Ale pohádková nálada mě nepustila a příběh jsem prostě musela dopsat! Tak si hezky čtěte a pak - hezký sny :*


Byla jednou jedna malá holčička, a ta měla hrozně ráda červenou barvu, a to především díky své babičce. Když se totiž Verunka, jak tu maličkou pokřtili, narodila, babička jí upletla měkoučký červený kabátek. A jak Verunka rostla, kabátek rostl s ní. Zapomněla jsem totiž podotknout, že Verunčina babička byla kouzelná, uměla čarovat a plnit různá přání. Až z dalekých krajů za ní často chodili lidé pro pomoc a ona je vždy vyslyšela.

Když bylo Verunce krásných sedmnáct let, zamilovala se do pekaře Matěje. Jenže Matěj byl vychován krutostí své nešťastné matky, a tak mu slova jako láska, něha, porozumění a oddanost nic neříkala. Se smutným úsměvem na tváři pekl chleby, housky a koláče a přemítal, co s ním asi tak bude dál, zda bude až do smrti péct housky, nebo jestli bude válka, půjde bojovat a zemře.

A na to jeho neštěstí se Verunka nemohla už dál koukat. Každý den chodila do pekárny, každý den se topila v Matějovo hlubokých očích a každou noc na něj myslela. Přemýšlela, co by pro něho mohla udělat. Jak by mohla ty nehybné rty přimět k úsměvu, jak by rozzářila ty oči? Napadaly jí samé hlouposti, jak už to u dívek tohoto věku bývá, a tak se rozhodla zajít pro pomoc ke své babičce.

Jakmile babička Verunku uviděla, bylo jí vše úplně jasné. Dívčí oči svítili vzrušením, srdíčko jí divoce tlouklo a tělo se jí chvělo nedočkavostí.

"Babičko, jak mu můžeme pomoct? Víš, já ho mám ráda, pořád na něj myslím...," Verunce selhal hlas.

"Milá Verunko, znám toho chlapce, a znala jsem i jeho matku. Víš, on je navzdory tomu, jak se s ním zacházelo, hodný, má dobré srdce, jen se bojí a je nedůvěřivý. Budeš ho muset zvednout ze dna té né zrovna mělké studny, do které spadl, osušit mu šaty, uvařit teplý čaj a obejmout ho."

Verunka na babičku chvilku nechápavě koukala, a pak jí došlo, jak to myslela. Objala babičku a rozběhla se na louku za městem. Posadila se mezi kopretiny a pampelišky, a jak tak vila věnečer, přemýšlela o nejlepším způsobu vysvobození Matěje z pout bezmoci. A za chvilku už věděla! Vždyť na neděli přijede do městečka pouť, zdrží se nejméně týden, to bude veselí, radovánek, perníkových srdcí a kolotočů! Vzápětí jí zaplavila vlna pochyb, zda vůbec Matěj bude ochoten jít s ní na pouť. No co, za zkoušku nic nedám, pomyslela si a rozběhla se směrem k domovu s žlutobílým věnečkem na hlavě.

Druhý den ráno se jako vždy vypravila do pekárny pro pár housek. Dveře od obchodu zavrzaly a Matěj zvedl hlavu. Pohled mu padl na tu drobnou, roztomilou dívku: "Ty sem chodíš každý den, viď?" Nedalo mu to, musel se zeptat.

Verunku trochu překvapilo, že na ni promluvil. Kromě obvyklého ´dobrý den´, ´máte přání´ a ´nashledanou´ od něj nikdy nic neslyšela. Ale hned se zase vzpamatovala, usmála se, odpověla, jako ve snu požádala o pět housek a rozloučila se. Pak si dodala odvahu, otočila se a: "Matěji, víš, nechtěl by ses jít podívat na pouť? V neděli přijedou komedianti." Tak, je to venku, dokázala jsem to!

------------------------------------------ pokračování zítra večer ------------------------------------------------

Dobrou noc
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 18. února 2010 v 20:17 | Reagovat

Hééééj, to nepla :D...já chci pokračování :-P

2 ^prostě_Dárling* ^prostě_Dárling* | Web | 19. února 2010 v 9:46 | Reagovat

Kdo si počká, ten se dočká >__< :D

3 Abigail Abigail | Web | 19. února 2010 v 11:11 | Reagovat

Zatím to vypadá opravdu roztomile a pohádkově :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama