Procházka

11. ledna 2010 v 21:14 |  Okamžiky
V neděli večer jsem se šla projít a dneska vzniklo tohle. Z větší části to tak doopravdy bylo, místy se mi šla prolítnout fantazie.. Zařadila jsem to do téhle rubriky, protože to zase spíš zachycuje určitou chvíli, a povídka to určitě není. Snad se to bude líbit :) A omlouvám se, asi je to trochu delší..

Marně jsem se snažila nutit mozek, aby si zapamatoval to, co oči čtou už po několikáté.

Norma spotřeby materiálu se skládá ze 3 částí - užitečná spotžeba, technologický odpad, ztráty.

NSM = Su + St + Sz

Neměla jsem ani ponětí, co to znamená. Opřela jsem čelo o sešit, zavřela oči. Přepadl mě tísnivý pocit, jako by se prostor kolem mě zmenšoval. Otevřela jsem oči, nadechla se. Ale kyslík se mi kdesi zasekl, plíce se mi plně nerozevřely. Jako by v nich bylo moc oxidu uhličitého, který nezbytný kyslík vytlačil. V očích mě tlačily slzy. Ne, nechci! vykřikla jsem v duchu. Musím pryč! - nutkavý pocit utéct, vypadnout ze stěn tohohle domu.

Naházela jsem na sebe první teplé oblečení, které mi padlo pod ruku. Teď už mi po tvářích slzy tekly. Do háje, ne prostě! Vztekle jsem je setřela a seběhla schody do kuchyně.

"Mami? Můžu jít na chvilku ven?"

Otočila na mě hlavu s tázavým výrazem ve tváři: "A s kým?"

"No," znejistěla jsem, "sama."

"Aha? A chceš, abych šla s tebou?"

Cítila jsem, jak se ty hloupé slzy zase derou ven. "Ne, děkuju, to je dobrý." Vrtěla jsem hlavou až moc důrazně. Ne že by mi její případná přítomnost tolik vadila, ale potřebovala jsem ty slzy zahnat do kouta. "Chci jít sama."

Bylo na ní vidět, že jej í to trochu líto, poslední dobou spolu tolik nejsme.

"Tak běž, k večeři udělám pomazánku."

Jen jsem kývla, vlípla jí pusu na tvář a šla se obout. Otevřela jsem dveře a do plic vtáhla ledový vzduch. Zamkla jsem a dnes už tolikrát zopakovaným pohybem setřela slzu.

Venku bylo nádherně. Krajinu konečně pokryla sněhová peřina. Šla jsem pomalu, jen tak krok za krokem, co noha honu mine. Z nebe se polehounku snášly malinké vločky sněhu. Třpytily se, přišlo mi jakoby se z nebe sypaly drobounké a tenoučké koušíčky slídy; světlo lamp se od nich tak zázračně odráželo. A po jejich dopadu na vrstvu sněhu to vypadalo, jako kdyby měl někdo obrovskou cukřenku plnou jemného diamantového písku a se zalíbením sladil Zemi.

Kam to vlastně jdu? Rozhlédla jsem se, zaostřila na budovy vpředu. Ty nízké domy u řeky? A za nimi hasičská zbrojnice.

A za ní jez. Kráčela jsem k tomu jezu. Kéž by tam stál! Ještě dva, tři kroky a uvidím tam. Přivřela jsem oči, jen jsem mžourala zpod řas. Ano, někdo tam je. Někdo vysoký. Popošel pár kroků, tam a zpět. Je to on! Podle té chůte bych ho poznala kdekoliv. Srdce se mi prudce rozbušilo, zapomněla jsem dýchat. A už jsem stála před ní, zvedla jsem hlavu a pohledem pátrala v jeho obličeji. Z toho svého typického výrazu plynule přešel v úsměv. Obejmuli jsme se, chvilku jsme jen tak tiše stáli. Pak jsem přitiskla své chladné rty na jeho teplé; nebyl venku dlouho. Naše jazyky se letmo dotkly a pak se začaly navzájem proplétat..

Ach! Zahnala jsem tu fantazii! Jak by tu mohl stát? Vždyť je odsud 40 kilometrů daleko. Stékaly mi slzy po tvářích, tiše klouzaly po bundě a padaly do sněhu.

Prošla jsem kolem hasičské zbrojnice a teď už ve skutečnosti stála na břehu jezu. Jistě, že tam nikdo nebyl. Do večerního ticha hrála svou synfonii padající voda. Na čelní části hrany jezu, přes kteoru můžete v létě přejít na druhou stranu řeky, byl aumístěna světla. Svítila tím hezkým bílým světlem, prozařovala proud vody.

Padla jsem na kolena - zabořila se mi do sněhu. Chvíli jsem koukala na padající vodu, uvědomovala si prchlivost okamžiku a nekonečný proud času..

Zvedla jsem se a vydala se směrem k centru města. Pak jsem si to ale rozmyslela a otočila se k dětskému hřišti, na kterém jsem si jako dítě nikdy nehrála. Tohle hřiště mělo tvar trojúhelníka. Odvěsnami mu byla dlouhá, asi šestivchodová bytovka a zeď ohraničující pozemek nějakého domu. Třetí stranu, přeponu chcete-li, tvořilo dva metry vysoké křoví pokryté vrstvou sněhu.

Minula jsem lavičky, prolézačku, houpacího koníka na pružině, kolotoč. Můj pohled spočinul na vysokém listnatém stromě. Opřela jsem se o něj zády a vůbec mi nevadilo, že stojím polýtka ve sněhu. Dívala jsem se skrz holé větve na tmavé nebe a přemýšlela, jestli mohu z toho stromu načerpat sílu. Dýchala jsem zhluboka, zavřela jsem oči.

Nakonec jsem strom pohladila a šla, teď už najisto, směrem domů. Začínala mi být zima, mokré nohavice mi těžkly na nohou. Teď už jsem šla rychleji, ale cestu mi ztěžovala vrstva sněhu. Hladká podrážka botasek klouzala po povrchu chodníku, několikrát chybělo málo a válela bych se na zemi.

Konečně jsem stála před domem. Sníh stále poletoval, ale už to nebyly třpytivé kousíčky slídy, ale malé měkké kuličky.

Bylo mi lehko a hezky, jakoby všechny smutné myšlenky zmrzly, utopili se v proudu ledové vody, možná že mi pomohl onen strom. Usmála jsem se, odemkla dveře a vdechla to krásnou známou vůni - byla jsem zpátky doma.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | 11. ledna 2010 v 21:28 | Reagovat

Krásná povídka :)...Rozhodně patří do okamžíků :)

2 Abigail Abigail | Web | 11. ledna 2010 v 21:43 | Reagovat

To je hezký :) Povídka ne, ale spíš takový svěření ;)

To téma šikany jsem si vybrala na společence, hlavně kvůli tomu, že s tím má spousta lidí zkušenosti.
Bohužel sama nejspíš šikanuju, ale nedělám to schválně, jen ta holka chce abychom jí hrozně moc litovali. Vždycky se naštve a odejde ze třídy, kupodivu se všem zvedne nálada :)

3 ^prostě_Dárling* ^prostě_Dárling* | Web | 13. ledna 2010 v 20:55 | Reagovat

Taky bych potřebovala nějakou vílu, aby mi řekla, co to vlastně jsem za divného živočicha xD

4 ^prostě_Dárling* ^prostě_Dárling* | Web | 17. ledna 2010 v 13:59 | Reagovat

Všude dobře, doma nejlíp :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama