Sen a realita - část 2.

12. září 2009 v 17:46 |  Sen a realita
V řadě vedle sebe tam stáli Majka, Betyna, Adriana a ten kluk. Nerozeznala jsem přesně, kdo je kdo, všemu kolem dávalo tvary jenom měsíční světlo. Pátravě jsem se rozhlížela kolem.

"Uteč, no tak dělej! Utíkej!" Poznala jsem Majky hlas, volala na mě zoufale a zároveň vztekle. Pak se jí z hrdla vydral křik. V tom přede mnou stála malá osoba. Byla to ženská, měřila maximálně metr dvacet, v kulatém obličeji s velkýma očima se zračil výraz bláznovství. V pravačce svírala nůž, košili měla od něčeho postříkanou.



Když jsem si uvědomila, že je to krev, bylo pozdě. Zahlédla jsem napřaženou ruku, ostří nože se zalesklo. Sehnula jsem se a pak začala utíkat. Byla neuvěřitelně rychlá. Hned byla u mě, pak zpátky u těch čtyř. Bodala je do břicha a smála se. Je šílená! A proč tam ti čtyři jen tak stojí?

Utíkala jsem, zcela šokovaná. Ona vždycky odběhla k chalupě, odtamtud se ozývaly výkřiky, pak přiběhla ke mně. Běhala okolo mě a smála se. Pak vykřikla: "Zemřela matka a do hrobu dána - opakuj!"

Křičela jsem ty verše po ní, stále jsem utíkala, už jsem skoro nemohla dýchat.

"Opakuj!" zaznělo z jiné strany, "siroty po ní zůstaly!"

"Siroty po ní zůstaly"

"I přicházely každičkého rána"

Přišla jsem si jako ozvěna. Její hlas už jsem slyšela z větší vzdálenosti, ale strach se mnou cloumal.

"A matičku svou hledaly."

"A matičku svou hledaly!" Hlas se mi třásl. Já kráva! Vždyť jí tím křikem akorát dávám vědět, kde jsem!

"I zželelo se matce milých dítek!"

Neodpověděla jsem, chystala jsem se vylézt na strom, doběhla jsem totiž do nějakého sadu, jabloňového.

"No tak, ty malá, neslyším tě! Křič!" Ozvalo se zlověstně blízko. Pak jsem zaslechla dusot koňských kopyt. Trhla jsem sebou Chtěl ajsem běžet pryč, ale nohy jako by mi přirostly k zemi. Přepadlo mě zoufalství, zavřela jsem oči a máchala kolem sebe rukama. U ucha si mi něco odfrklo, ucítila jsem pach zpoceného koně. Otevřela jsem oči a dívala se přímo do toho šíleného obličeje. Sadem se rozléhal její bláznivý smích.

"Áááááá!"

Prudce jsem se posadila. Konečně je to pryč, ten hrozný sen. Klepala jsem se, po těle husí kůži. Dýchala jsem zrychleně, očima těkala po pokoji. Jakoby ta osoba měla vyskočit ze skříně.

Klid, uklidni se, nabádala jsem se. Spustila jsem nohy z postele, došlápla na koberec. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla.

Vyšla jsem na chodbu, dlaždičky mě chladily do chodidel. Pak jsem si všimla, že naši už mají odtažené závěsy a dveře jsou nastevřené. Nejinak tomu bylo u sestry pokoje. Rozbušilo se mi srdce. Tlouklo tak divoce, jako kdyby chtělo rozrazit žebra a utéct!

Dootevřela jsem dveře sestřina pokoje. Pnebože, jen to ne... Záclony byly potříštěné krví; líně se vlněly pod proudem vzduchu. Pak se mi stočil pohled k posteli - zkrvavená hromada čehosi - to přece nemůže být moje sestřička! - cáry peřin...

Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy, ale jakoby mi zmrzlo srdce, nedokáhala jsem být zdrcená, smutná ani zoufalá. Jen jsem malátně otevřela ložnici rodičů.

Naskytl se mi obdobný pohled, jen ... krásnější??

Místnost byla zalita slunečním světlem. Jen jsem stála, dívala se..

Za mnou se něco pohnulo. Nestihla jsem se otočit. Projela mnou nesnesitelná bolest. Padla jsem na kolena, dívala se na všechno to světlo, až mě pohltilo...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 12. září 2009 v 18:09 | Reagovat

Pááááni, tak to je teda pěknej sen;)¨....Mně se zdají obdobné:)....Ještě se mi tam líbilo, jak sis tam hezky přidala i Kytici;):D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama