Sen a realita - část 1.

8. září 2009 v 21:46 |  Sen a realita
Předevčírem se mi zdál sen a moje fantazie po probuzení pracovala na plný obrátky..

Jela jsem se sestrou do Plzně. Jen tak jsme si vyrazily nakupovat a do kina. Seděly jsme v autobuse, pak vystoupily na Borech. Někam jsme šly, vášnivě o něčem debatovaly.

Byl večer, už se stmívalo. Nestíhaly jsme autobus domů, jel za 4 minuty a my jich potřebovaly k doběhnutí na zastávku minimálně deset. Najednou jsem uviděla Betynu, malou blondýnku ode mě ze třídy, jak jde směrem k nám a mává. Ale to už sestra volala taťkovi, ať pro nás přijede. Já se však domluvila s Betynou, že pojedu s ní a dalšíma holkama autem.


Sestra nasedla do našeho stříbrného renaulta, zamávala mi, taťka se usmál. Šly jsme s Betynou dlouhou ulicí, směrem k pakrovišti. Světla lamp blikala, některá zhasla na delší chvíli, pak hlasitě cvakla a znovu se rozsvítila. My se smály. Betyna zase něco vyprávěla. Sledovala jsem její grimasy, pokozka se jí směšně krčila ve světle lamp, které na ni vrhaly střídavě světlo a stín; vesele jsem se hihňala.

Došly jsme na parkoviště, za volantem starého golfa seděla Majka, vzadu pak Adriana s nějakým blonďatým týpkem. Byl od pohledu sympatický, jeho velké modré oči vyzařovaly pohodu, bezstarostnost. Vtěstnala jsem se nalevo, za Majku, celou cestu jsem byla natočená na toho týpka - stále jsem netušila jeho jméno. Vyprávěl nějakou vtipnou historku, všechny jsme jeho slova hltaly.

Pak jsme zastavili před starým domkem, jednopatrovým, se žloutou, drolící se omítkou, sklepními okny, se střechou s mechem porostlými takškami. Víc jsem toho v té tmě neviděla. Všichni zmizeli v dřevěné kůlně, prý pro stůl a židle. Šla jsem dovnitř, dát jídlo do lednice, měly to být druhé dveře vlevo. Pátrala jsem po zdi rukama, abych našla vypínač. Hurá! Ale ať jsem s ním cvakala sem a tam, nikde se nerozsvítilo. Povzdechla jsem si, nakopla obrys něčeho dřevěného, nejspíš botníku, zaklela jsem.

Za dveřmi přímo proti mně, za jejich sklem, najednou plápolal oheň. Pomalu jsem k nim došla, otevřela. Kýval na mě starý pán, s pocodní v ruce. Měl šedivé vousy, kousek pod bradu, zastřižené do obloučku. Hlubokýma, tajemnýma a moudrýma očima mě pobídl, abych ho následovala. Šla jsem za ním po světlých kamenných schodech. Zašli jsme do prava, pak za roh. Ocitli jsme se v nevelké, prázdné místnosti.

Na stěně proti nám visel obraz ve zdobeném rámu. Byl na něm svatý muž, s hědými vousy, ruce měl sepnuté na hrudi a držel v nich pohár. Stál pod lomeným obloukem, zřejmě vchodem do nějaké aleje; bylo vidět zelené koruny stromů.

Stařec se k obrazu přibližoval s pochodní. Natahoval ruku před sebe, až se plameny obrazu skoro dotýkaly. Chtělo se mi vykřiknout, aby dával pozor, ale jen jsem fascinovaně zírala. Pka z pochodně na obraz přeskočil plamínek. Pohár ve světcových dlaních chvilku hořel. Několik vteřin to vypadalo, jakoby obraz ožil. Ale zvápětí shořelo celé plátno, rám obrazu spadl na kamennou podlahu a nárazem se rozpůlil.

Stařec ho zvedl a někam utíkal. Běžela jsem za ním, do krátké úzké chodby. Poručil mi, abych mu na hlavu nasadila tvrdý dřevěný čepec. Vpředu mu lemoval tváře, vzadu byl však vyřezán obličej. Hrůzný obličej osoby, která kdysi trpěla a chystala se za to pomstít. Stála jsem proti starci, on klečel a prohraboval se v nějaké dřevěné bedně. Zpoza rohu vystoupil malý mužík. Měl kulatý obličej, jeho pleť měla tmavou, popelavě zelenou barvu. Stál tam na krátkých nohách, na sobě jen dlouhou bílou košili. Chystal se něco říct, něco důležitého. Pohled mu však padl na onu vytesanou tvář. Lekl se, smrtelně se lekl; s vyděšeným pohledem se skácel k zemi.

Rozběhla jsem se pryč. Bežela jsem po těch světlých kamenných schodech, teď osvětlených pochodněmi visícími na zdech. Za sebou jsem slyšela šouravé kroky starce. Konečně jsem prošla prosklenými dveřmi. Před těmi vchodovými jsem se však zastavila a čekala na starce. Jen pokýval hlavou a gestem mě poslal ven. Vzala jsem tedy za kliku, pod nohama ucítila měkký trávník. Starci došlo dřív, co se venku děje. Dveře za mnou se zabouchly a zámek cvakl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andreica Andreica | Web | 8. září 2009 v 21:55 | Reagovat

Napadá mě pouze jediné slovo, zmetonost...Njk to nechápu, avšak zároveň mi to dává smysl:)

2 babley babley | Web | 8. září 2009 v 22:00 | Reagovat

No, zatim se pohybujeme ve snu, takže se ten děj mění rychle.. vždyť jo, máš pravdu, sny jsou zmatený a přitom nějakej smysl dávají.. ;)

3 mrně mrně | Web | 9. září 2009 v 16:51 | Reagovat

Ráda bych řekla dík, ale bohužel nejsem autor :D :) Stejně dík! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama