Tak tahle, no řekněme úvaha, vznikla dneska ve škole. Prostě si nedávam účetnictví a občas mi z toho, i ze školy celkově, trochu hrabe. Takže to berte celé s rezervou. :)
Jsem blbá? kladu si otázku právě dnes
Jsem blbá? tichounký hlásek ve mě hles'
Jsem blbá? ten hlásek křičí: Jseš!
Jsem blbá. konstatuju v pololetí
Jsem blbá. a nenávidím svou lenost
Jsem blbá. debilní rozpoložení!
Jsem blbá. a chybí mi cílevědomost
Jsem blbá. a vědět to mě už nazachrání.
Jo, jsem blbá, že na všechno jsem kašlala.
Jo, jsem blbá, "to nějak dám" jsem si řikala.
Jo, jsem blbá, ještě že sem si to přiznala!!
Jo, jsem blbá, a kde beru tu jistotu, že už blbá nebudu??!
Jo, jsem blbá, budu sedět v krámě za kasou a blbá zůstanu!!
Jo, jsem blbá, páč se neučim, do zdi čučim a na všechno se*u!!
Jseš blbá. řiká ta chytřejší, ta druhá holka v mej hlavě
Jseš blbá. a nutí mě, ta dě*ka, něco s tim udělat
Jseš blbá! řve ně mě, až jí bolí hlasivky
Jseš blbá! i ozvěna těch blbých slov měš otravuje
Jseš blbá, jseš blbá, jseš blbááá!!!
Nejsem! zařvu na tu svi*i dotěřnou
Nejsem! tak drž hubu a nech mě dejchat!
Nejsem, tak toho nech!
Nejsem! jenom se potřebuju odhodlat, lenost poslad do háje a začít se sebou něco dělat!
Nejsem, říkám už mírnějš a vztek ze mě mizí..
Místo toho lesknou se mi v očích slzy.
A v hlavě pochybnost, jak dlouho mi to odhodlání vydrží...
Zajimava uvaha :) Odhodlání vydrží tak dlouho, dokud má pro člověka smysl ;) A nezapomeň: Pochybuji, tedy jsem. :))