Mlhy v ... - část první

2. prosince 2008 v 20:55 |  Mlhy v ...
Při hodině učetnictví, kdy jsem zase nechápavě koukala na bílou, čísly popsanou tabuli, jsem vzala propisku a trhačku a sesmolila tohle. Nevím, jestli vás to zaujme, snad jo. A k názvu, není dokončený proto, že mě nenapadl žádný normální název malého městečka. :p tak si to kdyžtak přečtěte a pořádně mi to zkritizujte :)

"Tak pa, jeďte opatrně, bude to namrzlý," loučila jsem se s naší famílií.
"Neboj, Berry, víš, že taťka jezdí dobře," odvětila mi mamka.
"Jo a Ell, držim ti palce a koukej to tomu dědkovi pořádně vytmavit!"
"Spolehni se, ségra, pá.
Ještě jsme si líply pusu a dveře se za nimi zaboucly.

Uf, po dlouhý době sama doma, to bude vegec. Sice je mi jich líto, za poslední dva roky objeli tolik doktorů, a jenom kvůli blbý skolióze.

Zapla jsem telku a zkusmo projela pár programů, na chvíli jsem se zaposlouchala do angličtiny, mého oblíbeného jazyka. Nerozumím jim sice všechno, ale nechávám se těma řečma o objevení zkrytých surovin Grónska následkem tání ledovců ukolébat.

A dost! Nebudu přece dřepět u televize, když mam absolutní svobodu. Mohla bych jít třeba zase
jednou ven s Jeffem, v zimě s tim chudákem trávíme venku tak málo času.



Teple jsem se oblékla, vzala si dvoje tlustý ponožky (pořád je mi totiž hrozná zima od nohou) a sešla do sklepa. Jeff už netrpělivě škrábal na dveře.

"Za chvíli budou děravý, zlato," přivítala jsem ho. Vyskočil, opřel se mi packama o břicho a z očí mu vyzařovala taková radost z toho, že se zase jednou mrkne za plot.

"Ještě zamknu a jdeme, opravdu!", krotila jsem jeho zbrklost, sice marně.. Náš tříletý setr je fakt strašný pako, ale všichni ho zbožňujem.

Vyšli jsme ven. Zhluboka jsem se nadechla, plíce se mi naplnily ledovým vzduchem. Je to k vzteku, šest pod nulou a srážky žádný. Asi mi to prkno zatim na půdě shnije!

"Jeffe pojď se mnou, ať tě v tej tmě vidim." Než jsem se totiž oblíkla, setmělo se, jen jsem si toho všimla až teď, když jsme zmizeli ze světel lamp. Ztěží jsem viděla na 3 až 4 metry před sebe.

"Dneska to bude asi hodně zajímavý, Jeffe, co řikáš?" Vydali jsme se totiž na louku, k řece. Vesele jsem si to vykračovala, pod nohama mi křupala zmrzlá půda, s prožitkem jsem dýchala čistý vzduch. Po smogu našeho hlavního města je to fakt odměna pro tělo.

Plynule jsme prošli úzkou pěšinou kolem statku, svým štěkotem nás provázeli dva vlčáci. Jeff si jich naštěstí nevšímal. Vešli jsme na louku kolem stromu, na který jsme s Ell tak rády lezly a dlouhý hodiny probíraly všechno možný.

Zarazilo mě, že líně plynoucí řeku lemovanou vysokými stromy obklopovala mlha. Přes bílé chuchvalce mlhy nebylo vidět ani na druhý břeh.

"Může být v zimě mlha, Jeffe?" Pes na mě otočil hlavu a mávnul ocasem. "Takže asi jo," povzdechla jsem si a snažila se nepouštět do myšlenek vkrádajícíc se nejistotu. Pohled na bezstarostně pobíhajícího Jeffa mě uklidnil.

Za okamžik se však zastavil a nastražil uši, vzápětí se v dálce rozštěkali ti dva vlčáci. Otočila jsem se o 180° a ... zůstala zírat do stěny z mlhy. Neviděla jsem vůbec nic, ani vlastní boty když jsem sklonila hlavu.

"Jeffe, poď ke mně, k noze!" zakřičela jsem a doufala, že přijde. Něco se mi opřelo o nohu a zakňučelo. Honem jsem psa připla na vodítko a otočili jsme se. Strnula jsem. Jak je možné, že se tak zatracená mlha všude rozprostřela tak rychle? Udělali jsme pár kroků, krupalo to. Kdybychom sešli z cesty, zmrzlá, vysoká tráva by šustila. Alespoň nějaká jistota.

Štěkot v dálce ustal. Jeff se zastavil, já taky. Několik minut bylo všude ticho. Takový to ticho, co ho můžete slyšet, co byste ho mohly rozkrájet. A právě tohle mrtvolné ticho prořízl neidentifikovetelnej zvuk. Přeběhl mi mráz po zádech a snad by mi i ztuhla krev v žilách, kdyby bylo o pár desítek stupňů pod nulou víc.

Popadla mě příšerná nutnost utéct. Utéct z tohohle příšernýho místa! (neměla jsem to tady náhodou vždycky ráda??) Trhla jsem vodítkem. Musela jsem s Jeffem smýknout, chvíli ho za sebou násilým táhnout, než se sám rozběhl. Pořád jsem napínala uši, jestli naše kroky křupou, jestli za nám náhodou něco neběží. O směru běhu jsem si nemusela dělat starosti, Jeff už našel svou psí odvahu a táhl mě za sebou.

Konečně jsem v dálce uviděla svítit první lampu a mlha kolem nás řídla. Už jsem viděla i na druhý konec vodítka. Oba jsme se zastavili. Jeff na mě pohlédl takovým zvláštním pohledem, takkový výraz v očích jsem u něj ještě neviděla. I když se mi to jenom zdálo.

Pomalu jsme prošli necelé tři ulice domků a zastavili se před našimi vrátky. Naposledy jsem se otočila a chvíli civěla směrem, odkud jsme přišli. Pak jsem upřela zrak na oblohu. "Úplněk?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eluška Eluška | E-mail | 3. prosince 2008 v 20:05 | Reagovat

jo, je to hezký, sem docela zvědavá co bude v druhý části..:-)

2 Andreica Andreica | Web | 3. prosince 2008 v 21:46 | Reagovat

Další člověk, který se nám tu dal na tajemno;)...jak to vidíš, jako povítku bo delší?:)....jinak je to vážně dobrý, hlavně to s tou mlhou, to jsem byla vážně napnutá;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama